Mnohé z vás určitě udivil tento tajemný symbol. Už podruhé se stalo, že nám jej tiskárna dala všude, kde se za sebou nacházela písmena F a I. Znamená to, že třeba ve slově “filozofie”  se nám objevily dva otazníky ve čtverečku místo dvou “fi”. Vrchní grafik už nalezl řešení tohoto problému, takže vás v příštím čísle snad už nebude obtěžovat.

PS: Na fotce  na straně 13 u článku o půdě není nic vidět, protože byl moc tmavý. Jsou na něm dvě mrtvé kavky v podobě svatebčanů. Prohlédnout si ho můžete v galerii na těchto stránkách.

I takto jde přesvědčit studenty, aby šli volit. Co si o tom myslíte? Je to lepší než klip “Přemluv bábu, přemluv dědu”? A co na to třeboňská ODS? A Jan Tleskač?

To se však již celé shromáždění tiší a řadí se do průvodu, aby předvedlo svému okolí krásné kostýmy a masky a vykřičelo do světa své ideály a myšlenky. A kdo že tvoří ten zástup lidí, který dává tak otevřeně najevo své pocity a nebojí se oslavovat svou královnu, krále a království, které bude celý další rok vládnout těm ostatním? Jsou to studenti, kteří vyšli do ulic, aby tímto způsobem vyjádřili krásu studentského života a formou prezentace svého království,  předvedli i své schopnosti.

Je deset hodin a zástupy se řadí na náměstí, aby se podrobily zkoumavému zraku poroty, která na ně shlíží z podia ověnčeného girlandami. Zatímco uvaděči zahajují letos již 15. ročník této studentské slavnosti, poddaní i vládcové všech třech království upadají do lehké nervozity a zároveň euforie, kterou podněcuje touha ukázat se v co nejlepším světle. Po představení poroty, kterou kromě starosty města pana Váni, tvoří ještě ředitelka městské knihovny Vlasta Petrová, známý třeboňská taekwondista Jan Mraček nebo Stanislav Koranda, již přichází na podium první vladaři. Uhádnete: „Kde nic není, jak se jeví a přece jasnou to má tvář, kde o pravidlech nic neví a každý píše si svůj snář? Kde nic nepodléhá ničemu a přece funguje? Jediným zákonem je tam volná cesta fantazie!“ Zkuste se podívat do Království divů. A kde ho najdete? Přece ve světě za zrcadlem a to má jedině třeboňské Gymnázium! Pokud však nechcete chodit tak daleko, stačí si pustit svou oblíbenou hudbu a tancem vyjádřit svůj styl, využít volnost a pořádně se odvázat! Názornou ukázku porotě přímo na pódiu předvedl král popu a Království hudebních stylů Michael Jackson. Nutno říct, že jeho taneční projev opravdu neznal mezí. Je vidět, že Obchodní akademie se prostě umí prodat. Jako třetí přišla na scénu SOŠ a SOU rybářské, jež představovalo Království rodinného štěstí. A tak proti fantazii a volnosti stanula mateřská láska a rodinná pohoda. Spokojený výraz malého-velkého krále Bonifácka, který ustavičně chrastil chrastítkem nebo si cucal prst a starostlivá péče královny Matky, nenechala nikoho na pochybách, že v tomto království je rodina opravdu základem státu. A jak to všechno skončilo? Rodinné štěstí zůstalo v rodině a Zrcadlo fantazie zobrazilo skutečné vítězství Obchodní akademie s Královstvím hudebních stylů. Tak tedy: „Ať žije volnost  a Michael Jackson!“

“Všem pedagogům a mladým lidem se omlouváme za komplikace a nejasnosti, které projekt provázely. Uvědomujeme si, že rozhodnutí odsunout vyhlášení výsledků voleb bylo mnoha pedagogy a studenty vnímáno jako ústupek. Změna metodiky v průběhu projektu pak vedla k tomu, že výsledky některých škol byly spontánně zveřejněny. Sice to nebylo v souladu s nastavenými podmínkami, ale tuto aktivitu lze zpětně chápat jako vyjádření občanského postoje.”

Celý článek naleznete zde.

Jako učitel jsem začínal ještě jako vysokoškolák na gymnáziu Buďánka. Pod vedením tehdejšího ředitele Tomáše Houšky bylo před patnácti lety výkladní skříní alternativního přístupu ve školství. Tykání učitelům tam bylo naprosto normální, studenti neřekli řediteli jinak než Tomáši. I když měla Buďánka spoustu chyb, atmosféra školy, to, jak se k sobě chovali učitelé a minimálně tři čtvrtiny studentů, byla naprosto unikátní. Já osobně jsem v žádné škole podobnou atmosféru nikdy předtím ani nikdy potom nezažil a tykání jsem považoval ze jednu z věcí, které k tomu hodně přispívaly.

Když jsem přišel do Strakonic, moc jsem nad tykáním nepřemýšlel. Přišlo mi normální i žádoucí, a tak jsem ho nabídl ve svých třídách všem. Ne všude se uchytilo, ve třídách, které jsem nedostal na začátku, mi většinově nepřestali vykat a já to nijak zvlášť neřešil. Třídy, které jsem dostal od začátku, mně tykaly (s jedinou výjimkou). Všude to bylo stejné, rozhodl první měsíc, který jsme byli spolu.
Že tykání vadí některým kolegům, bylo jasné poměrně záhy. Doneslo se mi, že někteří můj přístup dokonce považují za sabotování jejich práce a přímé podkopávání autority učitele. Na druhou stranu kromě jediné kolegyně mi to nikdo z nich nikdy neřekl přímo a většině těch, kteří se mnou doopravdy spolupracovali, to nevadilo.

Přesto jsem se před odchodem do Třeboně rozhodl, že nebudu vyvolávat zbytečný rozruch a tykání v Třeboni studentům nabízet nebudu. Když jsme však ve třídách o tykání diskutovali (studenti strašně stáli o to, abych jim domluvil tykání i u mého nástupce), naprostá většina z nich mě přesvědčovala, abych u tykání zůstal. Když jsem se nad celou situací zamyslel, došlo mi, že mají asi pravdu, a rozhodl jsem se u tykání zůstat.

Proč je pro mě tykání lepší? Zkusím být upřímný.

Učil jsem devět let na škole, kde jsem sám studoval. Jednou z prvních věcí, kterou jsem prošel, bylo „srovnávání na stejnou úroveň“, se kterým přišly i nabídky na tykání. Během jednoho roku zůstaly v podstatě dvě skupiny kolegů (bývalých učitelů), se kterými jsem zůstal u vykání. První tvořili lidé, se kterými jsem se neměl rád už za mých studií, se kterými si prostě nejsme blízcí a nemáme důvod spolu interagovat jinak než zcela profesionálně. Druhou skupinu naopak tvořili učitelé, které jsem měl nejradši, ke kterým jsem cítil (cítím) největší úctu a u kterých jsem i já sám cítil tykání jako nepatřičné. Mluví o to pro vykání pouze zdánlivě. Ačkoliv si myslím, že náš vztah je velmi dobrý, není to přesně ten vztah, který bych chtěl mít se svými bývalými studenty. Je tam příliš mnoho úcty, příliš velký odstup, některé věci nejdou říct tak, jak bych je asi říct chtěl, některé věci asi nejdou říct vůbec. Nevidím v tom žádný problém, není to podle mě nic špatného, jde prostě jen o klasický vztah učitel-žák.

Myslím, že potřebuji od studentů něco jiného. Nestojím o to být autoritou, která studentům sděluje nezpochybnitelná moudra. Jsem přesvědčený, že v téhle roli jsem snadno nahraditelný a dnes, kdy není problém „cokoliv najít“, na první pohled i zbytečný. Spíš si myslím, že bych se měl snažit o to, jak natrénovat mozek mých studentů, aby dokázal s matematickými (fyzikálními) informace lépe zacházet (což samozřejmě znamená i některé si pamatovat). Komunikace v takové situaci musí být oboustranná. Já sice zůstávám odborníkem na matematiku, ale odborníkem na vlastní mozek je hlavně každý sám. Potřebuji, aby se studenti nebáli dělat přede mnou chyby, aby se nebáli upozornit na chyby mé. Martin se k těmto účelům hodí daleko lépe než ctihodný pan profesor. Myslím si, že více než cokoliv jiného komplikuje učení fakt, že studenti dělají spoustu věcí úplně špatně. V Třeboni jsem poznal, jak velkým handicapem je pro mě situace, kdy se snažím někomu vysvětlit, že něco nedělá dobře (kdo by to slyšel rád) a jsem místo role staršího moudřejšího spolupracovníka v roli toho, kdo se musí poslouchat (a který si svoje rady může strčit někam). Taky mám pocit, že nedostávám spoustu informací, které se ke mně dostávaly dřív.

Nemám rád oslovení „pane profesore“. Dobře si pamatuji, jak na něm nejvíc trvali ti, kterým nejmíň slušelo. Je trochu nepatřičné, když má někdo oslovovat profesore člověka, který se nezmohl ani na úspěšné dokončení doktorandského studia. Navíc úcta není jediné, co se s oslovením pane profesore pojí. Mnohdy je tak titulován spíše mimozemšťan, který prostě nemůže pochopit, co si studenti myslí, a se kterým je třeba prostě jenom vydržet v jedné místnosti, protivník, na které je každý podraz dovolený. Já osobně jsem cítil ve větě „Ahoj, Martine“ daleko víc úcty, než teď slýchám v pozdravu „Dobrý den, pane profesore“. Tykání většinou přicházelo, když se se mnou studenti začali být ochotní bavit upřímně, bez neustálého přetvařování a pečlivě promyšlených polopravd. A já jsem se pak vždycky cítil míň jako dozorce a víc jako učitel.

Jako každý normální člověk mám rád svoje jméno. Není o nic lepší než jakékoliv jiné, ale je moje. Každý, kdo ho použije, si ho musel zapamatovat a mluví přímo ke mně. Lichotilo mně, když jsem zjistil, že v perličkách kromě Hrušků, Chalupů a Sankotových vystupuje trošku jiný typ postavy jménem Martin. Každý si může vyzkoušet dosazením do věty: „XXX zapisuje do třídnice …“.

Tykání je pro mě natažená ruka. Znamená, že stojím o spolupráci a budu se snažit o to, aby byla co nejúspěšnější. Je to přiznání, že jsme odkázaní jeden na druhého a že vyhrát můžeme jenom společně. Je to výzva ke společné práci (jak ta dokáže dát někdy lidi dohromady). Samozřejmě to nemusí fungovat (a taky nefunguje) vždy, ale snaha tu byla.

Nebyl jsem vzorný student. Neučil jsem se na písemky, nepsal si taháky, nebojoval jsem o známky. Všichni se shodovali na tom, že studuji těžce pod své možnosti. Přesto jsem měl na konci studia u některých učitelů téměř výsadní postavení. Pramenilo z toho, že jsem se k nim choval normálně, bez poníženě pokrčených zad do očí a bez pohrdání za zády. Věděli, že jim řeknu přesně to, co si myslím. Už tehdy mě nedělala dobře válka, která se ve školách do dneška vede. Na jedné straně zkostnatělí učitelé, kteří se nezmohli na pořádný povolání, na druhé nezodpovědní nedospělí frackové, kteří si neváží toho nejcennějšího - vědění. A po několika dnech jsou na maturitním večírku všichni strašní kamarádi. Nabídka tykání je z mé strany vyhlášením, že minimálně jedna strana barikád bude prázdná.

Tykání je privilegium. Privilegium, které je možné odebrat tomu, kdo ho nedokáže zvládnout a nechová se tak, jak situace vyžaduje.

Tykání je lakmusový papírek. Vždycky, když ve třídě začalo převažovat tykání, zmizela bariéra a měli jsme k sobě blíž.

Tykání je brzda. Je docela jednoduché nadávat na někoho, komu musím prokazovat úctu. Tykání není povinné a každý mohl u vykání zůstat. Nadávat někomu, koho jsem i sám uznal za hodného tykání, je daleko těžší.

Tykání je symbol. Je to symbol jiné hodiny než většina ostatních. Hodin, kde se nehraje na formální úctu, kde se nepředstírá náročnost tím, že je dopředu jasné, kdo bude zkoušený nebo jaké bude zadání příští písemky. Je to symbol jiného vztahu.

Tykání možná může být pro studenty problém. Není pochyb, že třídy, na kterých jsem se podepsal, se občas chovaly jinak než většina ostatních (a někomu to vadilo). Na druhou stranu jsem je vždycky upozorňoval, že většina autorit bude požadovat trochu jiné chování, a nezdá se, že by jim zkušenost se mnou nějak komplikovala další život.

Tykání se mi osvědčilo. Ve všech třídách, kde se ujalo, bylo stvrzením toho, že se máme v podstatě rádi. Že já respektuji fakt, že škola pro ně není v jejich věku to úplně nejdůležitější, že můžeme mít úplně jiné představy o matice i čemkoliv jiném, že nemají pokaždé svůj den, ale přesto jsme v podstatě na jedné lodi a chci je respektovat. Oni pak chápali, že jako učitel se musím na spoustu věcí dívat jinak než oni, že je musím trápit písemkama, kontrolovat docházku a nutit je, aby něco dělali, i když se jim nechce. Obě strany věděly, že druhá nemůže bezmezně ustupovat a že může mít taky jinou pravdu, ale tykání bylo symbolem toho, že přesto spolu chceme vycházet.
A proto maturita na našem vztahu nic nezměnila. Jenom já jsem se od nich učil víc a oni ode mě míň.

Mně osobně se po tykání stýská. Ne kvůli němu, ale kvůli tomu, co znamenalo. Musím ale uznat, že kdybychom si tykali například s Dominikem, Danem, Káťou, Bárou, Evou, Monikou, Bohoušem, Luckou, Jakubem, Kristýnou, Petrem, Lubošem nebo Janou, znělo by to divně. Jako přetvářka, kterou nemá zapotřebí ani jedná strana. Škoda.

]]> http://www.casopisgym.cz/?feed=rss2&p=581 http://www.casopisgym.cz/?p=572 http://www.casopisgym.cz/?p=572#comments Wed, 28 Apr 2010 18:52:03 +0000 rosocha http://www.casopisgym.cz/?p=572

§ 32 odst. 1 školského zákona zní:

„Ve školách a školských zařízeních není povolena činnost politických stran a politických hnutí ani jejich propagace.“

Studentské volby přiblíží studentům:

• základní demokratické principy
• volební systém České republiky
• iniciují debatu o politických tématech
• zvýší účast prvovoličů a mladých lidí ve skutečných volbách

(vize projektu)

Naše škola se projektu účastnila. Výsledky voleb jsou do voleb tajné. Kdyby byly totiž zveřejněny, byl by to asi docela rachot (s předpokladem, že také na ostatních školách dopadly volby podobně, což není nijak troufalé tvrzení). Takhle prozatím zmizely kdesi v elektronickém světě u Millward Brown. Říkám si, co by se stalo, kdybych je zveřejnil. Čeho bych se dopustil? Inicioval bych pomstu stran, které totálně propadly? Dostal bych obhájce od stran, které s přehledem zvítězily? Zbortil bych základní demokratické principy a narušil volební systém? A co voliče, neurazil bych je snad? Byl bych zapomněl, propagace! Chudinka.

Jednoho dne jistě straníci prosadí, aby byly prozatím tajné také skutečné volby. Teprve až se řádně upraví a budou vyhovovat všem, zveřejní se. To bude teprve předkolo. Poté se upraví také voliči, aby se již nemuselo čekat. Volby naplánovaně proběhnou a budou okamžitě vyhlášeny, ku spokojenosti všech straníků. V konečném stádiu se přestane volit. Straníci se zamyslí a vyhlásí výsledky. Voliči virtuálně zmizí, zbudou pouze jejich hlasy, které, byť bezcenné, budou rozhodovat.

Ale ať již více nezabírám čas. Volby dopadly takto:

1. Strana totální cenzury: 30%
2. Zpolitizovaná strana politicky angažovaných straníků: 15%
3. Hnutí apolitických aparátčíků: 14%
4. Čistí a vypraní: 12%
5. Ne, bát se a ne, krást: 9%
6. Žumpisté všedních dnů: 8%
7. Strana napravené korupce: 6%
8. Naděje A Snahy Revoltujících A Tvrdohlavých: 4%
9. Všichni proti tuposti: 1%
10. Cesta do pekel: 1%
11. Základní demokratické principy: 0%

Rozhovor s IM Petrem Neumanem před sehráním simultánky s šachovým oddílem Gymnázia Třeboň a šachisty  Třeboňska.

Líbí se Ti v Třeboni, případně co víš o Třeboni?

Já vím, že je tady spousta rybníků, to je tak jediné, co vím.

Máš na Vánoce kapra?

Nemám ryby rád, takže mám na Vánoce cokoli jiného, jen ne ryby.

V tomto směru je Třeboň město vyloženě pro Tebe…

No, to ano.

My jsme teď v areálu lázní, líbí se Ti tady?

Líbí, faktem ale je, že jsem rád, že tady hraji jenom simultánku, znamená to totiž, že jsem zdravý a toho si musím vážit.

Změňme téma, Ty máš letos takový hlavní cíl získat ELO 2500. Je k tomu nějaký zvláštní důvod?

Je to pěkná meta…

A není hezčí meta ELO 2800?

To sice jo, ale na to je už dost pozdě.

Dobře zkusme, kluci u nás v kroužku, co musí udělat pro to, aby se stali mezinárodním mistrem v šachu?

Musí pilně trénovat, to je asi jediné, co musí dělat. A to rozhodně není jednoduché.

Chceš tím říct, že člověk průměrné úrovně, pokud bude pilně trénovat, tak dosáhne stejné úrovně jako Ty?

Jsem přesvědčený, že ano.

Takže i já?

Je to neuvěřitelné, ale i Ty!

Osobně si myslím, že je k tomu potřeba ještě talent. Ty si myslíš, že nemáš talent?

Ne, že bych ho neměl, ale myslím si, že jej není tolik potřeba, opravdu, mezinárodním mistrem může být skoro každý.

A velmistrem?

Tam už je talent bezesporu třeba.

Tím jsi nám nepřímo odpověděl, že nemáš talent.

Tím jsem chtěl říct, že neznamená, že lidé, kteří mají mezinárodního mistra nemají talent…

Pojďme jinam, kdo Tě přivedl k šachu?

Táta, nicméně to bylo zvláštní, v podstatě jsem se k šachu dostal náhodou, vcelku neuvěřitelnou. Když jsem se přestěhoval do Jesenice, už jsem šachy uměl hrát, ale v podstatě jako dítě, občas jsem si zahrál s tátou. A najednou přišla pozvánka na okresní přebor v šachu. No a tak jsem jel a shodou okolností jsem ho vyhrál. Po nějaké době se ukázalo, že to nebyla zas taková náhoda, že mě pozvali. Dozvěděl jsem se totiž, že před námi bydleli také Neumanovi a ti měli syna Patrika, který hrál šachy. Chudák Patrik se nikdy nedozvěděl, že měl jet hrát šachový přebor. Takhle neuvěřitelně jsem se dostal k šachům.

Kdo je Tvůj šachový vzor…?

To je těžké, já už asi vzory nemám.

Přece jen, někdo Tě inspirovat musí…

Herním stylem je mi sympatický Kasparov.

Mrzí Tě, že už nehraje?

Ani ne, myslím, že už jeho čas pominul, i když by byl asi pořád ještě nejlepší.

Tak to je Kasparov, co však někdo z minulosti, třeba Tal? Líbí se Ti jeho styl?

Nelíbí, nicméně samozřejmě to byl výborný hráč.

Zkusím dál… budu říkat jednotlivá jména a co Tě k nim napadne… Aljechin?

Alkoholik.

Capablanca?

Neporazitelný.

Lasker?

Ano, to by možná mohl být můj vzor. A nejenom proto, že jsem psal diplomovou práci na jeho téma.

To bylo co za téma?

Lasker a matematika…

K těm šachistům se ještě vrátím, ale teď se nabízí – nakolik musíš ovládat matematiku, abys byl dobrý v šachu?

Není potřeba umět matematiku, nicméně šachy jsou čistě logická záležitost, respektive jsou spory, jestli je to věc čistě logická nebo intuitivní. Většina hráčů, dobrých hráčů, používá čistě logiku, to má s matematikou společné. Počítání k tomu potřeba přímo není, struktura myšlení se ale určitě hodí.

A co to převrátit naopak, jsou k matematice potřeba šachy?

To jsou dvě nezávislé otázky. Přece, ne všichni blázni jsou letadla, tak občas nějaké letadlo je blázen.

Děkuji, že si ze mne děláš srandu… vrátíme se asi k těm šachistům. Philidor?

O tom zase tolik nevím, abych ho soudil. V podstatě ale všichni ti šachisti byli lepší než já…

Pěkné, co potom třeba titán Botvinnik?

Toho moc rád nemám. Na můj vkus do všeho příliš tahal komunismus.

Co ostatní Rusové, Smyslov třeba…

Jistě dobrý hráč, ale za vzor si ho dnes ale dá asi málokdo. To už není žádný titán typu Aljechina nebo Tala, byť samozřejmě dobrý hráč, tak přece jenom jiná úroveň.

Co Petrosjan, to je titán?

No, někdo by ho za titána mohl považovat…

Pak zbývají ti…

třeba Karpov!

Je Ti Karpov blízký svou poziční hrou?

Když jsem tady mluvil o tom, že se v šachu používá především logika, tak zrovna Karpov je hráč, kde má intuice svoji váhu.

To je zajímavé, já myslel, že to je především počtář.

Ono se to nevylučuje, nicméně si říkávalo, že zatímco Kasparov byl hráč logiky, tak Karpov sklouzl často do intuice. Ale to je hodnocení, které jistě stojí na vodě.

Ovšem zbývá hráč, kterého nesmíme zapomenout. Fischer.

Samozřejmě, Fischer je jedna z největších ikon šachu, byť se dlouhá léta vedou spory, jestli byl lepší Fischer nebo Kasparov. Já bych sázel na Kasparova, na druhou stranu Fischer je pro mne kandidát číslo dvě na nejlepšího hráče všech dob, bezesporu… i když, v současné době Carlsen k tomu nemá moc daleko. Osobně si myslím, že Carlsen bude lepší než Kasparov.

Obzvláště proto, že ho Kasparov trénuje…

To je jiná věc, nicméně si myslím, že Kasparov k tomu přispívá, že by to šlo i bez něj, jen by to Carlsenovi trvalo déle.

Zpět k Fischerovi, předpokládám, že byl logik?

Určitě!

Kdo je na druhou stranu podle Tebe dnes nejvíce intuitivní hráč?

Dneska je to už hodně otázka logiky. Intuitivní hráči téměř nejsou. Myslím si, že dokonce intuice do šachu nepatří.

A to se stal Karpov mistrem světa…

Tím jsem nechtěl říct, že by nepoužíval logiku, zkrátka ji používal navíc, oproti Kasparovovi.

K talentům dnes, největším podle Tebe je Carlsen, co třeba Karjakin?

V porovnání s Carlsenem neobstojí. Co je na Carlsenovi naprosto neuvěřitelné, je to, že…, dokáže porazit dobré hráče, budiž, takových hráčů je spousta, typu Topalov nebo Kramnik, ale Carlsen navíc dokáže vyhrát z rovné pozice. Bývávalo zvykem, že když se dva velmistři typu Carlsen dostali do rovné pozice, do koncovky například, tak málokdo z nich to hrál, rovnou to dali za remízu. Carlsen je v těchto pozicích schopen hráče přehrávat, což z něj dělá vcelku výjimečného hráče.

Je někdo tomu podobný v dnešním šachu?

Nevím o nikom, kdo by dokázal porážet hráče přes 2700 v rovných pozicích, mimo Carlsena.

Pro Topalova to tedy také neplatí?

Určitě ne, ten poráží silné hráče na taktiku.

A co supertalent z Indie, Giri?

Na toho je třeba počkat. Mít velmistra v jeho letech je neuvěřitelné… uvidíme, do světové špičky pro něj zatím daleko.

My jsme se ovšem nezmínili o mistru světa, Anandovi…

Nemohu si pomoci, ale jeho výkony poslední dobou nejsou přesvědčivé…

Neschovává si je třeba na souboj o mistra světa s Topalovem?

To je možné. Je to jedno z vysvětlení.

Koho mimochodem tipuješ na vítěze?

Těžko říct, ale přál bych to Anandovi…

Ty Topalova moc rád nemáš, viď?

Ne.

To je kvůli jeho chování při zápasu s Kramnikem?

Ano, celá ta série chování, která se stala při tomto zápasu… Topalov se z toho nijak nemůže vyvléct.

Nevím proč, ale napadlo mne ještě zeptat se na velmistra Lékó, tak nějak mi nezapadá do žádné z kategorií… úplně remízový hráč…

Nic osobního, ale ten světovému šachu moc nepřinesl, a pokud, tak jak zremizovat jakoukoli pozici. To dokáže Lékó bravurně.

Zbývají čeští šachisté… David Navara…

Davídek je kapitola sama o sobě. V postatě je to úžasný hráč, který někdy dokáže neuvěřitelné věci, když má svůj den, tak dokáže porazit kohokoli na světě. A jako člověk je ještě lepší, jeden z nejčestnějších lidí, které jsem kdy potkal.

Máme mimo Navaru nějaký jiný supertalent?

No, rozhodně Plát by mohl být kandidát na talent, určitě Honza Krejčí, poslední dobou se mu docela daří…

Pojďme opustit šachisty. Z jiného soudku. Považuješ šachy za sport?

Těžká otázka. Nijak speciálně, ono to v zásadě není ani nijak důležité. Není to důležitá otázka…

Co Tvé cíle do budoucna? Čeho všeho chceš ještě dosáhnout?

Dneska chci hlavně vyhrát všechny partie v simultánce (což se bez problémů podařil), a co bude dál, to se uvidí…

Na závěr, co bys chtěl vzkázat třeboňským kaprům?

Kapříkům? Vidíš to, teď jsem kvůli vám ztratil figuru (Petr Neuman po celou dobu rozhovoru blical na internetu)…

Díky za rozhovor!

Martin Rosocha

Stál jsem skoro uprostřed Karlova mostu. Okolo mě proudily davy, slyšel jsem jejich hukot i zvuky okolního města. Stál jsem tam jako v nějakém filmu, kde zrychlí záběr. Vše jako by se ozývalo zpoza nějaké opony. Pomalu jsem si posadil klobouk na hlavu a přitáhl dlouhý černý plášť. Okolo mezitím proběhly desítky lidí. Desítky lidí, každý jiný. Každý jedinečný, s bohatým životem, se svými smutky a radostmi. A s mnoha city a pocity. Jako bych viděl tu nezměrnou pavučinu mezi nimi propletenou. Můj pohled jako by se odlepil od země a obsáhl tu záplavu střech, stříšek a hlavně všech jejich obyvatel. Tu všudypřítomnou jedinečnost.
Milion.
Jak jsem tak stál skoro uprostřed Karlova mostu, pozoroval jsem šeď, mnoho lidí, všichni stejní…šeď. Stál jsem tam, na krempu klobouku dopadaly těžké kapky, a pozoroval šeď ve snaze zahlédnout barevný šátek, který nosí okolo krku.
Milion a Jedna.

toto se líbí uživateli T.T

ale možná taky ne…

jestliže však ne, tak za to ponese důsledky!

Je devět hodin večer a já jsem se právě vrátil domů, unaven k smrti. Předtím, než jemně odložím tašku do kouta, si podrobně prohlédnu diář, abych neměl černé svědomí. A tam to vidím stát černé na bílém: „Zeměpis, opravování“. To mě vyděsí. Vždyť už nemám sil! Je však čas pořádně zabrat, další vyčítavý pohled mých přísných sextánů po včasném neopravení bych už psychicky neunesl.

Jsou tři ráno a pořád nemám doopravené. Zato jsem už fakt bdělej a čílej, sedm kafí dělá své. Nejsem žádný troškař, písemky musí být opraveny. Trpný rod.

V půl čtvrté ráno si jdu zaběhat. Při sípavém běhu potkávám T.T., který běží v polospánku a mumle něco španělsky o utrpení studentů. Hasta la vista!

Po obvyklých třinácti kilometrech se vracím, lehce osvěžen, domů. Na stole se stále kupí hromada testů. Neopravených. Není mi líp. Dal bych si králíka na smetaně, lednice ale zeje prázdnotou. V zadním koutě objevím pytlík růžičkové kapusty… nu, nepohrdnu, ke kafi to sice moc nejde, ale energie je třeba. Dělá se mi špatně, jakoby se ta kapusta zvětšila. Zcenzurováno.

Po půl hodině cenzury se vracím bez z. Ajajaj, už je půl sedmé ráno. Poslední dvě písemky. Nadechuji se. Bohužel, nejde to. Nedokážu se vůbec soustředit na ty papíry přede mnou. Upadám do bezvědomí.

Po deseti minutách mne probouzí teplé sluneční paprsky. Je tři čtvrtě na osm, házím přípravy do tašky a běžím. Po infarktovém sprintování po schodech nahoru do kabinetu (proč jenom musí být v nejvyšším patře?) mám konečně klid na opravení zbývajích dvou testů. O další přestávce vím, že to opravování nezvládám, chce se mi hrozně spát. Redbull v automatu mě láká, ale tuším, že některým studentům by chyběl víc. A tak se stane, že před poslední vyučovací hodinou mě udržuje při vědomí jenom strach z neopravených testů a ze sextánů samotných. Poslední neopravená písemka na mne cení věty o Kanadě, ale můj mozek odmítá fungovat. Ach jo, jdu spát domů, na hodinu zapomenu.

A jak to nakonec dopadlo? Písemku jsem nakonec opravil, to je docela dobrý. Bohužel, vyčítavému pohledu se nevyhnu. No co, hlavně že jsem naživu, to je taky fajn. Nikdy víc!

Takže ještě jednou: toto se líbí uživateli T.T.

A kdyby ne, tak už mu nikdy neopravím písemku!

Je jedenáct hodin večer a pořád nic neumím. Zato jsem už fakt unavenej. Vím ale o jedné věci, co už zachránila spoustu studentů a teď zachrání i mě – kafe! Tentokrát si ho uvařím pěkně silné, abych zase náhodou neusnul u učení. Hm, na návodu píšou: „Na jeden hrníček 2-3 čajové lžičky“. Já tam dám tři vrchovaté polívkové lžíce, nejsem žádný troškař, potřebuju se učit do rána.

Po půl hodině je kafe dopité a já pořád necítím, že by na mě nějak působilo. No dobře, dám si ještě jedno, snad to zabere.

Druhé kafe je dopité. Zrovna se učím všechny ty nepravidelnosti minulého času ve španělštině, když uvnitř mě něco vybuchne. Aha, to bylo moje srdce. Dělá se mi špatně a přepadá mě hyperaktivita. Po pěti minutách pokoušení se o naučení něčeho (jenom panicky listuju sešitém a přelítávám stránky) se rozhodnu jít se proběhnout. Třeba se mi udělá líp. Beru s sebou psa, který je přímo nadšený, tohle se už nestalo věky, aby s ním šel páníček běhat. Probíháme okolo gymnázia (zamumlám něco o utrpení studentů) a pokračujeme asi tříkilometrovým kolečkem okolo Třeboně zpět domů.

Je po půlnoci a já jsem právě zhltnul tři porce králíka na smetaně. Není mi líp. Snažím se vyhledat na googlu něco o tom, co dělat, když se předávkuju kofeinem, ale srdce mi bije moc rychle na to, abych dokázal přečíst nějaký delší text. Po chvíli marného snažení mě přepadá touha dát si ještě druhé kolečko. Pes vřele souhlasí, jen se asi trochu bojí, jestli jsem nezešílel, to, abych s ním šel běhat dvakrát za den, se ještě nikdy nestalo. Opět probíháme okolo gymnázia, tentokrát hlasitě zakleju španělsky a ukážu škole svůj prostředníček. Raději běžím o něco dál než minule, pět kilometrů snad bude stačit na to, abych se zbavil nutkání dát si třetí kolečko. Je to tak, už jsem o něco klidnější, jdu uklízet ordinaci.

Ajajaj, už je po půl druhé ráno. Tak snad bych se už mohl konečně jít učit, ne? Bohužel, nejde to. Nedokážu se vůbec soustředit na ty papíry přede mnou. Tak se aspoň pokusím usnout, to taky moc nejde, ale srdce už se uklidňuje. Po nekonečném ležení v posteli se odhodlám podívat na hodinky. Je půl třetí, doháje! Kafe náhle přestane účinkovat. Upadám do bezvědomí.

Probouzí mě teplé sluneční paprsky, budík o hodinu dříve neměl šanci mě vzbudit. Je tři čtvrtě na osm, házím učení do tašky a běžím. Po infarktovém sprintování po schodech nahoru do třídy (proč jenom musí být v nejvyšším patře?) mám konečně klid na učení se. O další přestávce vím, že ten test dneska nezvládám, chce se mi hrozně spát. Redbull v automatu mě láká, ale tuším, že další příval kofeinu by moje srdce už nemuselo vydržet. A tak se stane, že poslední vyučovací hodinu, španělštinu, mě udržuje při vědomí jenom strach z testu a z paní profesorky. Test je docela jednoduchý, ale můj mozek odmítá fungovat. Achjo, jdu spát domů.

A jak to nakonec dopadlo? Dostal jsem trojku, to je docela dobrý. Bohužel, vyčítavému pohledu se nevyhnu. No co, hlavně že jsem naživu, to je taky fajn. Nikdy víc!

Toto se líbí uživateli Kafe

Nikdy víc? To se ještě uvidí!                                                              22:13

Ale ne! Bez tebe bych tenhle článek vůbec nedopsal!                          0:45