Ze života studenta
Je osm hodin večer a já jsem se právě vrátil domů, unaven k smrti. Předtím, než odhodím tašku do kouta, si zběžně prohlédnu diář, abych neměl černé svědomí. A tam to vidím stát černé na bílém: „Španělština, pololetka“. To mě vyděsí. Vždyť nic neumím! Je čas pořádně zabrat, další vyčítavý pohled naší přísné španělštinářky po zpackané písemce bych už psychicky neunesl.
Je jedenáct hodin večer a pořád nic neumím. Zato jsem už fakt unavenej. Vím ale o jedné věci, co už zachránila spoustu studentů a teď zachrání i mě – kafe! Tentokrát si ho uvařím pěkně silné, abych zase náhodou neusnul u učení. Hm, na návodu píšou: „Na jeden hrníček 2-3 čajové lžičky“. Já tam dám tři vrchovaté polívkové lžíce, nejsem žádný troškař, potřebuju se učit do rána.
Po půl hodině je kafe dopité a já pořád necítím, že by na mě nějak působilo. No dobře, dám si ještě jedno, snad to zabere.
Druhé kafe je dopité. Zrovna se učím všechny ty nepravidelnosti minulého času ve španělštině, když uvnitř mě něco vybuchne. Aha, to bylo moje srdce. Dělá se mi špatně a přepadá mě hyperaktivita. Po pěti minutách pokoušení se o naučení něčeho (jenom panicky listuju sešitém a přelítávám stránky) se rozhodnu jít se proběhnout. Třeba se mi udělá líp. Beru s sebou psa, který je přímo nadšený, tohle se už nestalo věky, aby s ním šel páníček běhat. Probíháme okolo gymnázia (zamumlám něco o utrpení studentů) a pokračujeme asi tříkilometrovým kolečkem okolo Třeboně zpět domů.
Je po půlnoci a já jsem právě zhltnul tři porce králíka na smetaně. Není mi líp. Snažím se vyhledat na googlu něco o tom, co dělat, když se předávkuju kofeinem, ale srdce mi bije moc rychle na to, abych dokázal přečíst nějaký delší text. Po chvíli marného snažení mě přepadá touha dát si ještě druhé kolečko. Pes vřele souhlasí, jen se asi trochu bojí, jestli jsem nezešílel, to, abych s ním šel běhat dvakrát za den, se ještě nikdy nestalo. Opět probíháme okolo gymnázia, tentokrát hlasitě zakleju španělsky a ukážu škole svůj prostředníček. Raději běžím o něco dál než minule, pět kilometrů snad bude stačit na to, abych se zbavil nutkání dát si třetí kolečko. Je to tak, už jsem o něco klidnější, jdu uklízet ordinaci.
Ajajaj, už je po půl druhé ráno. Tak snad bych se už mohl konečně jít učit, ne? Bohužel, nejde to. Nedokážu se vůbec soustředit na ty papíry přede mnou. Tak se aspoň pokusím usnout, to taky moc nejde, ale srdce už se uklidňuje. Po nekonečném ležení v posteli se odhodlám podívat na hodinky. Je půl třetí, doháje! Kafe náhle přestane účinkovat. Upadám do bezvědomí.
Probouzí mě teplé sluneční paprsky, budík o hodinu dříve neměl šanci mě vzbudit. Je tři čtvrtě na osm, házím učení do tašky a běžím. Po infarktovém sprintování po schodech nahoru do třídy (proč jenom musí být v nejvyšším patře?) mám konečně klid na učení se. O další přestávce vím, že ten test dneska nezvládám, chce se mi hrozně spát. Redbull v automatu mě láká, ale tuším, že další příval kofeinu by moje srdce už nemuselo vydržet. A tak se stane, že poslední vyučovací hodinu, španělštinu, mě udržuje při vědomí jenom strach z testu a z paní profesorky. Test je docela jednoduchý, ale můj mozek odmítá fungovat. Achjo, jdu spát domů.
A jak to nakonec dopadlo? Dostal jsem trojku, to je docela dobrý. Bohužel, vyčítavému pohledu se nevyhnu. No co, hlavně že jsem naživu, to je taky fajn. Nikdy víc!
Toto se líbí uživateli Kafe
Nikdy víc? To se ještě uvidí! 22:13
Ale ne! Bez tebe bych tenhle článek vůbec nedopsal! 0:45
Loading ...