M. P. Milion
trochu malý, asi pražský..
Stál jsem skoro uprostřed Karlova mostu. Okolo mě proudily davy, slyšel jsem jejich hukot i zvuky okolního města. Stál jsem tam jako v nějakém filmu, kde zrychlí záběr. Vše jako by se ozývalo zpoza nějaké opony. Pomalu jsem si posadil klobouk na hlavu a přitáhl dlouhý černý plášť. Okolo mezitím proběhly desítky lidí. Desítky lidí, každý jiný. Každý jedinečný, s bohatým životem, se svými smutky a radostmi. A s mnoha city a pocity. Jako bych viděl tu nezměrnou pavučinu mezi nimi propletenou. Můj pohled jako by se odlepil od země a obsáhl tu záplavu střech, stříšek a hlavně všech jejich obyvatel. Tu všudypřítomnou jedinečnost.
Milion.
Jak jsem tak stál skoro uprostřed Karlova mostu, pozoroval jsem šeď, mnoho lidí, všichni stejní…šeď. Stál jsem tam, na krempu klobouku dopadaly těžké kapky, a pozoroval šeď ve snaze zahlédnout barevný šátek, který nosí okolo krku.
Milion a Jedna.
Loading ...
tak je nás okolo šesti miliard a osmi set patnácti milionů na Zemi, to dělá úctyhodných šest tisíc, osm set patnáct barevných šátků… jen hledat .)
To je ta zvláštní vlastnost barevných šátků, že ač je jich přes šest tisíc, tak je vlastně jenom jeden.
Že ač je vše okolo barevné, tak stejně vyhlížím šátek uprostřed šedi, to jsem chtěl říci. :p
Šátek je jen jeden…